Domů Navštivte jeskyně Mladečské jeskyně Aktuality Vyberte nejzajímavější příběh Mlady, Kromaňonky z Mladče

Vyberte nejzajímavější příběh Mlady, Kromaňonky z Mladče

19.11.2025 Mladečské jeskyně Aktuality

Jaký měla příběh Mlada, Kromaňonka z Mladečských jeskyní? Tuto otázku si v uplynulých měsících položila řada lidí s fantazií a literárním nadáním a pustila se do vlastní tvorby. Správa jeskyní v létě vyzvala veřejnost, aby zkusila sepsat příběh 31 tisíc let staré dívky z Mladečských jeskyní u Litovle na Olomoucku, kterou veřejnost pojmenovala Mlada. „Velmi příjemně nás překvapilo, kolik, a hlavně jak zajímavých povídek a příběhů od lidí z celé republiky přišlo,“ říká ředitel Správy jeskyní ČR Milan Jan Půček.

Rozsah „příběhu ztraceného v čase“ byl omezen na maximálně 1800 znaků včetně mezer a musel obsahovat všech pět klíčových slov: Mlada, jeskyně, oheň, medvěd a pravěk. Bylo také nezbytné uvést, zda autor/ka k napsání příběhu použil/a umělou inteligenci nebo jde o zcela autorské dílo. „Autoři většiny zaslaných povídek se podle svých slov umělé inteligenci buď vyhnuli, nebo ji využili jen k dohledávání faktů, což je dobrá zpráva pro tuzemskou literaturu. Pro komisi z řad správců jeskyní i specialistů na český jazyk bylo nesmírně těžké vybrat nejlepší, o kterých bude hlasovat veřejnost,“ říká vedoucí Mladečských jeskyní Ondřej Vlček.

Vybraných jedenáct nejpovedenějších příběhů získá kromě diplomu i volné vstupenky do Mladečských jeskyní, nebo do jiné jeskyně dle svého výběru. Fandové jeskyní, historie a literatury nyní mohou až do konce roku 2025 hlasovat na webu mladecske.caves.cz a pomocí „lajků“ i na facebook.com/mladecskejeskyne o absolutním vítězi. Aby bylo hlasování férové, budou z něj vyloučeny opakující se e-mailové adresy.

Autor/ka vítězného příběhu získá možnost být na prodloužený víkend blízko „domova Mlady“ – bezplatně se ubytovat v historické, nedávno rekonstruované vstupní budově Mladečských jeskyní. Nejúspěšnější příběh bude také vystaven v expozici ve vstupní budově jeskyní přímo u fotografie Mlady.

PŘÍBĚH MLADY – soutěžní výběr (anonymní, hlasování níže. Jména autorů zveřejníme po uzavření 31. 12.)

1.

Mlada.
Jeskyně jí byla vším, byla jejím mikrosvětem, jejím studeným domovem. Byla jí náručí a kolébkou, když ji matka před sedmnácti lety porodila a Mlada jí dychtivě pila z prsů mléko. Byla jí hračkou, když si jako malá prstíkem vyťukávala rytmus na krápníky ve výklenku jeskyně, který se tyčil k nebesům. Byla jí talířem, když seděla s tlupou u otevřeného ohně a z vydělané kůže jedla nasbírané bobule. Byla jí malířským plátnem, když zkoušela na jednu ze stěn nakreslit rudou hlinkou pár čar. Byla jí dílnou, když matce se sestrou pomáhala vybrousit z kostí soba hroty oštěpů, které by muži použili při dalším lovu. Byla jí tvrdou postelí, kde lehávala po každém dni na hrubé kůži z medvěda. Byla jejím útočištěm, když déšť venku bubnoval na bílé kameny.
Ale teď tam bylo ticho. Jen spící sametové nebe a přikyvující černé hvozdy.
Uvnitř usedal prach. Mlada byla zrovna u ohniště, když se propadla část stropu a zavalila cestu ven. Ostré kusy kamenů zabily její dva bratry a matku. Oheň vyhasl. Mlada ležela polámaná mezi kameny a pokorně přijímala svůj další osud.
Zavírala oči a jen její dech byl slyšet v ozvěnách jeskyně.
Jeskyně jí byla vším, byla jejím mikrosvětem, i jejím studeným, pravěkým hrobem.

2.

Medvěd
Jsem Mlada, pravěká dívka. Řeknu vám příběh z jednoho dne, který byl pro mě a pro náš kmen výjimečný.
Bylo sychravo. Spolu s ostatními ženami jsem byla schovaná v jeskyni.
Seděla jsem u ohně. Mám ho ráda, jeho záře mi dodává pocit bezpečí a teplo. Jaké by to bylo, kdyby žádný oheň nebyl? Hrůza pomyslet. Pozorovala jsem jeho jiskry, které volně poletovaly vzduchem. Trošku mi připomínají život. Létají, volně, jako ptáci vzduchem, a pak zhasnou.
Z mých úvah mě vytrhlo hlasité zařvání náčelníka naší tlupy: „ÁÁÁ, HUJDA HUJDÁÁ!“ Za ním šel zbytek kmene. Vypadali hrozně. Mnozí měli krvavé šrámy. Na zranění jsme zvyklí, ale tohle bylo jiné. Bylo jich nezvykle moc. A pak jsem si všimla, že muži úplně vzadu něco vlečou. Bylo to velké a hnědé. Medvěd.
Nikdy jsem ho neviděla a měla jsem strach. Děsily mně jeho zažloutlé tesáky, slepená hustá srst a mohutné drápy. Zvíře na sobě mělo šrámy, ze kterých tekla krev proudem.
Teď už mi neublíží. Snad.
Velitel tlupy znovu zařval. A my jsme ho podpořili.
Z medvěda se stala za chvíli hostina. K ohni jsme přidali dříví, aby byl větší, a pak jsme na něm opékali kusy masa. Nejdřív se najedli muži, vždyť to byli oni, kteří šelmu skolili! Jedli s obrovskou vervou a hlasitě mlaskali.
Pak jsme přišli na řadu my. Po mužích toho moc nezbylo. Maso bylo tuhé, ale po důkladném pokousání se dalo pozřít.
Z medvěda za chvíli zůstala jen kostra. Všechny kosti s morkem jsme odevzdali náčelníkovi, který lahodný morek vysál.
Z hromady kostí jsem si vzala jednu větší, a pak jsem do ní svým pazourkem vyryla obrázek. Medvěda, který seděl na skále. Vedle jsem se snažila vyrýt sebe, ale ruka mi ujela. Vypadala jsem spíš jako mamut s dlouhým krkem. Ale obrázek na kosti jsem si nechala. Připomíná mi tu chvíli, kdy jsem se poprvé setkala s medvědem.

3.

Píše se pravěk. Je noc, Mlada utíká před pronásledovateli z posledních sil, je zraněná. Většina mužů byla na lovu, když osadu přepadla tlupa Zubrů, zachránila se jen ona a její dva mladší sourozenci. Nařídila, aby běželi pod skalní převis, kterému říkají Brloh. Tam jsou děti v bezpečí. Už nejsou úplně malé, zvládnou si v lese najít i cosi k jídlu, než se za den dva muži vrátí z lovu a budou hledat přeživší. Mlada se snaží odlákat nájezdníky co nejdál. Hledá, kam by se mohla schovat. Z houštiny se vynořil vchod do jeskyně. Ne, tam nemůže, sídlí zde duch, nemá rád, když je narušován jeho klid. Její lid má to místo v úctě a taky se ho obává. Nosí ke vstupu do jeskyně květiny, hroty šípů a jídlo jako obětinu. Nikdo se neodvážil dosud vstoupit hlouběji. Za zády uslyší hlasy a kroky. Nemá jinou možnost. Musí zkusit obměkčit ducha jeskyně. Vstoupí dovnitř a schová se. Muži projdou kolem, jeskyně si nevšimnou. Mlada si vydechla. Položí unavené tělo do hebkého písku, když uslyší podrážděné mručení medvěda z hloubky jeskyně. Zalekne se. Zvuk se přibližuje a Mlada vidí medvědici se dvěma mláďaty, ty se nemotorně batolí za matkou. Medvědice spatří zraněnou Mladu. Chvíli váhá, zda nejsou medvíďata v ohrožení. Ale vnímá, že bytost, která narušila její klid, není nebezpečná. Hledí si do očí. Medvědice ještě jednou zlehka zamručí a vydá se s medvíďaty zpět do útrob jeskyně. S narůstající ztrátou krve je Mladě víc zima, kéž by si mohla rozdělat oheň. V mysli se jí začíná rozprostírat klid a vědomí, že vše je v pořádku. Nebojí se. Sourozenci jsou v bezpečí a brzo je najde otec. A ona byla vzata duchem jeskyně na milost. Zvláštní posvátná chvíle. V ústí jeskyně je vidět první paprsky ranního slunce. Šaman měl pravdu – když člověk odchází k Bohům, vidí zářivý úsvit nového života.

4.

Osudy
Kolik toho víme o lidech, které potkáváme? O řidiči autobusu, o té osamělé paní z pátého patra, která už skoro nevychází z bytu. Proč nikdo nezná její příběh? Občas bychom se měli rozhlédnout kolem sebe. Miliardy životů, miliardy osudů. Ve své době byly pro někoho důležité, byly podstatné. Závisela na nich budoucnost. Plály jako oheň, který nemá vyhasnout. Přesto se nakonec rozplynuly. Už není nikdo, kdo by si je pamatoval, ani nic, co by je připomnělo. Nebo snad? Co může prozradit lebka vynesená z temnot Dómu mrtvých. Nedokáže přece vypovědět příběh mladičké dívky, která ráda vstávala dříve než ostatní, aby sledovala východ slunce. Líbilo se jí, jak váhavé paprsky hladí bílé korálky na jejím krku. Byl to dar od synka. Pomáhal je vyrobit. Nešlo mu to a prsty měl celé odřené. Vybavila si ten milovaný obličej pokrčený soustředěním i odporem k zápachu broušené kosti a musela se pousmát. Záchvat kašle a studený pot ji přinutily doklopýtat zpět ke spící rodině. Nesnášela ta období, kdy žili obklopeni chladnými stěnami jeskyně. Raději tábořila venku, na vzduchu. Cítila, že tentokrát se sem ale přesunuli kvůli ní. Od chvíle, kdy pro malého skočila do ledové řeky, uběhlo pár dní. Stále se nedokázala zahřát. Sesunula se k chlapci pokojně oddychujícímu na medvědí kožešině. Zalitovala, že ona se z ní už nikdy nezvedne. Tak moc si přála vidět ho růst a sílit. Mlada zmizela a jako by nikdy ani nebyla. Dokonce i ze synovy paměti se brzy vytratila. Nevěděl, že mu dala život hned dvakrát. Nemohl tušit, že o stovky generací později matčina minulost rozdmýchá fantazii milovníků pravěku. A už vůbec by ho nenapadlo, že jeden z jeho potomků přestane pro všechny existovat, aniž by zemřel. Koho by taky zajímala nějaká opuštěná paní z pátého patra….

5.

Mladá žena ležela na boku a pozorovala, jak plápolající oheň vrhá působivé stíny na stěny jeskyně. Z velké rány na břiše jí vytékala tmavá krev, která se mísila s prachem a popelem na udusané zemi. Cítila, že její čas se naplňuje. Neměla sílu vrátit se k ostatním. I kdyby se jí podařilo postavit se na oslabené nohy, riziko, že opět narazí na hladového medvěda bylo příliš velké. Pach její krve by ho s jistotou přilákal. Tady v jeskyni byla v bezpečí. Žhnoucí oheň před vchodem ji zajišťoval ochranu před dravou zvěří a poskytoval útěchu v podobě zářivého světla. Pozorovala, jak se na stěnách slévají plochy světlého a tmavého jílu, jak se v hlíně klikatí drobné kořínky rostlin, jak výčnělky a pukliny tvarují skálu podle svého. Věděla, že za chvíli oheň vyhasne a s ním odejde také její síla vzdorovat osudu. Přepadla ji touha zanechat po sobě nějakou stopu. Toužila udělat něco, čím by dala najevo, že tu byla. Z posledních sil Mlada natáhla ruku a namočila svou dlaň do zasychající krve smíchané s popelem. Velmi pečlivým pohybem ji přitiskla na jílovitou stěnu. Byla studená a vlhká. Opatrně odtáhla dlaň a podívala se na své dílo. Usmála se. Bylo to dokonalé. Zavřela oči a nechala se pohlcovat přicházející tmou. Věděla, že ať se stane cokoliv, zbyde tu po ní otisk její ruky. Bude to vzkaz pro budoucí generace, že tady byla Mlada, pravěká žena, která se nebála smrti.

6.

,,Mlado, Mlado.“ Někdo mi rázně zatřese ramenem. Rozespale si protřu oči a s posledními záblesky snů se narovnám. Záda mám ztuhlá, jak jsem byla celou dobu opřená o tvrdou stěnu jeskyně. S tichým zasténáním si opatrně protáhnu krk, když vtom mi to dojde. Usnula jsem při noční hlídce, kterou jsem měla dnes přidělenou. Sakra. Zamžourám na postavu opřenou vedle mě, jejíž hlas mě vzbudil. Pohaslé uhlíky z ohně ozáří její tvář a já v ní poznám mou mladší sestru Anu. ,,Ano? Proč nespíš?“ zeptám se šeptem. Oči si mi pomalu začínají zvykat na okolní tmu. V přítmí rozeznám postavy matky, otce a několika dalších příbuzných, schoulených kolem ohniště. Já, jakožto strážce pro dnešní noc, sedím až na kraji jeskyně, abych měla nejlepší rozhled po okolí. Správně bych měla hlídat, jestli se k nám neblíží nějací predátoři či nepřátelské kmeny, očividně jsem ale někdy musela ztratit pozornost a usnout. V duchu si za to vyhubuju a poděkuju bohům, že se nic nestalo. ,,Ale, jen špatné sny,“ odmávne to Ana, ale přitom se jí mírně třese hlas. Opatrně si ji přitáhnu blíž a obejmu ji kolem ramen. V pravěku žije spousta nebezpečných tvorů, a zranění či smrt jsou tak u nás bohužel v podstatě na denním pořádku. Proto Anu chápu – taky mě často pronásledují noční můry, jako třeba vzpomínka na okamžik před čtyřmi lety, která se mi dodnes vrací… Náhle se ve tmě něco pohne. Potřesu hlavou, abych se zbavila neodbytných myšlenek, a napjatě v šeru zapátrám očima. Zdá se mi to, nebo tamhle něco zasvítilo? Tiše se vyprostím z přikrývek a neslyšně dojdu ke vchodu do jeskyně. Váhavě udělám krok do tmy, pak další. Nikde nic. Pomalu se odvrátím, myslím si, že se mi to něco předtím jen zdálo. Vtom to uslyším. Vlhké funění, těsně za mými zády. Otočím hlavu a do očí se mi upře hladový pohled. Medvěd.

7.

Podzimní rovnodennost. Rok 28 965 před n. l. Pravěk. Vodní vrch nad pohřební jeskyní nasvítil oheň přechodového rituálu. Přijdou k dětem vize proměňující je na dospělé? A najde si letos Síla budoucího Velkého Medvěda nebo Medvědici? Děti kmene, mezi nimi i dívku s náhrdelníkem, teď vede zvuk bubnu bělovlasého šamana. Rytmická linka rozvlní tancem také ozdobu dívčího krku. Ten pohled šamanovu mysl zamlží vzpomínkami, které drtí břicho a do očí vhání vodu…
Kéž by ji tak Mlada mohla vidět. Kdyby tu teď mohly být spolu. Mlado! Velká Medvědice!
Šaman měl let jako prstů na rukou, když mu ji otec ukázal. Sledoval ji, ať se dělo, co se dělo. Malá holka a zná stopy, sbírá kameny, tančí a nebojí se vody a ani ohně… A to má teprve první zuby!
Počet kmenů se rozrostl. Lidé našeho kruhu si začali přát nové místo a více rodin postupně přešlo až k Vodnímu vrchu. Stará zimoviště na Slunné straně po proudu Silné řeky jsme vídali stále méně. Tady je všeho dost. Podél bočních přítoků se dá dostat k velkým stádům.
Mlada si hrávala a žila v ženských kruzích, ale také lovila s chlapci a muži. Od šamanova otce se učila bylinkářství a zpěvnému snění. V roce silných dešťů rodiče Mlady utonuli. O její bratry se postaral kmen, ale Mlada, která si už stejně začala svazovat vlasy a měla přestat spát u rodiny, odešla. Měsíc se desetkrát vystřídal, než se vrátila. Ze směru Spícího slunce přinesla novinky. Nové hroty oštěpů, zdobení kůže…
Mého otce zabil nosním rohem v posmrtné křeči chlupatec. Odstrčil jsem na poslední chvíli i Mladu, jinak mohla být mrtvá také. Pak se na Sluneční slávě před 14 léty naše životy propletly…
Po jarním roztání Mlada porodila holčičku, kterou kmen přijal a udržel při životě. Ale Mlada?!?

8.

Uháněla cizí krajinou a očima vyděšeně těkala po okolí. Vnímala jen svůj přerývaný dech. Nohy oděné v kožešině antilopy pleskaly po vlhké lesní půdě a vedly jí neznámo kam. V uších jí stále zněl výkřik svého bratra: „Mlado, utíkej!“, který se postupně proměnil v chroptění. Toho medvěda do poslední chvíle neviděli, pohyboval se tiše a smrtelně rychle. Zpanikařila a všechno, včetně svého bratra a mužů doprovázejících jí do jejího nového kmene, nechala daleko za sebou.
Smrákalo se. Temné stíny jí naháněly hrůzu. Měl to tu být její nový domov. Žaludek se jí však svíral už od doby, kdy překročili horstvo a vydali se hlouběji do tohoto kraje. Ze všech stran na ní doléhal pocit tísně. Jako dítě slýchala okolo kmenového ohně hrůzné zkazky o zemi rozprostírající se kdesi za horami. O krvežíznivých bytostech s býčí postavou a lidech, kteří jim nosili oběti. Bylo těžké přesvědčit samu sebe, že jsou to jen báchorky, a ne opravdové vzpomínky předané předky z časů dávného pravěku.
Zvolnila tempo a nahmatala kožený opasek. S úlevou sevřela kostěný bumerang, ochranný talisman s vyrytými symboly štěstěny, dar na cestu od stařešiny. Rozhlédla se po okolí a v dáli si v temnotě všimla plápolat oheň. Přidala do kroku, tentokrát s vyhlídkou záchrany.
Ramenem jí náhle projela prudká bolest. Zapotácela se a ze zraněné ruky jí vypadl talisman. Koutkem oka zaznamenala pohybující se obrys postavy. Bez rozmyslu se rozeběhla za světlem ohně. Když dorazila k ohništi, nebyl zde nikdo, jen prázdný prostor ústí jeskyně. Sesula se na zem a cítila, jak z ní spolu s krví vyprchává i naděje. Vzhlédla, když zaslechla přibližující se kroky. Tyčila se nad ní mohutná postava. Útočník v jedné ruce svíral oštěp a ve druhé její bumerang. Na ochlupené primitivní tváři s nízkým čelem mu pohrával spokojený úšklebek.

9.

Pravěk byl krutý. Lidé žijící v té době si to však neuvědomovali. Brali svět takový, jaký byl. Totéž platilo i o Mladě. Zranění pravé ruky jí bránilo se účastnit jak lovu tak sběru bobulí. Ještě nyní měla v živé paměti, jak očistný plamen ohně políbil její paži. Bylo to drastické, ale jiný způsob čištění ran neznali. Levou rukou dokončovala maskování velké jámy, do které se, jak doufali, chytí mamut a kmen bude mít zajištěnu potravu na mnoho východů slunce. Koutkem oka sledovala své dvě děti, které si hrály opodál, jelikož se odmítaly od matky vzdálit a zůstat v jeskyni. Umístila posledních pár větví a kritickým okem zhodnotila svou práci. Jáma bude pro mamuty téměř neviditelná, dokud se do ní nezřítí.
Otočila se s úmyslem přivolat své potomky, když v tom zaslechla pohyb v houštině vpravo. Zadržela dech, aby nevydala ani hlásku a doufala, že děti jsou také pozorné a budou tiše. Nebyly. V zápalu hry výskaly. Zvuk pohybu se přibližoval a bylo jasné, že se jedná o něco velkého a nebezpečného.
Houští náhle explodovalo, když se z něj vyvalil obrovský medvěd. Byl již starý a téměř neviděl. Sluch a čich mu však stále sloužil dobře a větřil snadnou kořist v podobě lidských mláďat.
Mlada musí reagovat okamžitě. Děti jsou v ohrožení. Má jedinou šanci. Nalákat jej na sebe a doufat, že medvěd spadne do pasti. Mává rukama a huláká na něj. Zabírá to. Medvěd se otáčí a jde k ní. Běží.
Zastavuje se přímo uprostřed pasti a zvedá se na zadní. Je obrovský.
Past však nefunguje. Medvěd není dost těžký, aby se propadl. Mlada mu skáče vstříct a doufá, že to bude stačit. Cítí, jak jí drápy vnikají do těla. Zároveň však slyší kýžený zvuk praskajících větví. Řítí se i s medvědem dolů. Než tesáky rozzuřeného medvěda ukončí její život, myslí na své děti, které dostaly šanci.

10.

Hra na medvěda
Dívka si v záři ohně prohlížela pár kožených návleků, které ušila pro malou sestru.
„Vilko, pojď si je zkusit!“ zavolala Mlada na holčičku schoulenou pod kožešinami.
„Jé, to jsou krásné botičky!“ zapištěla Vilka a obula si je, aby ji chránily před chladem podlahy jeskyně.
Sestřička v nových botách nadšeně poskakovala kolem ohně. Mlada přihodila další větev. Do návratu matky a ostatních zbývala ještě chvíle.
„Vilko, co ti mám nakreslit?“
„Medvěda!“ zajásala sestra a zakymácela se ze strany na stranu jako medvídě.
Mlada vzala uhlík a načrtla hlavu, tlapy i mohutné tělo. Šití bot jí přinášelo radost, ale kreslení bylo něco úplně jiného – zapomínala při něm na chlad, bolest i strach.
Slyšela, jak sestřička bručením napodobuje medvěda. Zvuky hry se postupně vzdalovaly a Mlada cítila, jak ji pohlcuje tvůrčí svět. Čáry uhlíku se měnily v obrazy zvířat, barev a stínů, a čas přestal existovat.
Po dlouhé chvíli se zarazila. V jeskyni bylo ticho.
„Vilko?“
Jen ozvěna.
„Kdepak jsi?“ zlomil se jí hlas.
„Pomoc!“ přerušil ticho dětský křik.
Starší sestra popadla hořící kus dřeva a běžela za hlasem do hlubin jeskyně.
„Už jdu!“ Odhodila pochodeň k okraji díry v podlaze. Plamen slabě osvětloval římsu, kde se děvčátko zoufale drželo nad propastí. Mlada začala slézat po ostrých výběžcích dolů. Kousek po kousku se přibližovala, až pevně sevřela Vilčino zápěstí. Veškerými silami ji vytáhla k sobě.
„Teď pomalu po čtyřech,“ povzbuzovala ji naoko klidně. „Až najdeš pevné místo, sedni si a čekej.“
Holčička se třásla, ale poslechla.
Mlada se ji chystala následovat. Náhle zapraskaly kameny a část skály pod ní se uvolnila. Shora se sesypaly úlomky. Děvčátko vykřiklo, ale sestra už padala do černé prázdnoty.
Tehdy ještě netušila, že její lebka jednou pomůže vyprávět příběh pravěku.

11.

Je asi 29 tisíc let před Kristem. Sice je ještě podzim, ale přišla velká sněhová bouře, kterou nikdo nečekal. Ano, žili jsme v přístřešku, ale ten se v bouři a pod návalem sněhu zřítil a je neobytný.
Já, Mlada, a můj kmen musíme co nejdřív najít jiný úkryt! Jinak nepřežijeme! Když v naší době napadl sníh, znamenalo to hroznou zimu, ale ne takovou, jako znáte vy. Takovou zimu jste ještě nezažili, to mi věřte! Ale měli jsme štěstí - po několika dnech pátrání jsme našli velkou neobydlenou jeskyni. Všichni byli šťastní, až na našeho šamana. Byla jsem mladá a myslela jsem si, že šamani a starší lidi nemají pravdu a zbytečně se bojí. Šaman říkal, že cítí nebezpečí, že toto pro nás není vhodné místo. Dospělí mu věřili. My mladí jsme se ale v jeskyni zabydleli. Zbytek našeho kmene odešel. Mysleli jsme si, že je vše v pořádku. Rozdělali jsme oheň a unaveni jsme se uložili ke spánku. Najednou jsme slyšeli hrozivý řev… Byl to medvěd. Neměli jsme zbraně a nevěděli, co máme dělat. Pro mnohé z nás to byla jasná prohra. Zbytek kmene se na jaře vrátil a pohřbil nás tam. Dlouhá staletí jsem čekala, že nás někdo objeví. Už jsem začala ztrácet naději… když jsem uslyšela hlasy. Konečně mě někdo objevil! A teď Vám pomáhám rozlousknout záhady minulosti a nahlédnout do pravěku…
Lituji toho, že jsem neposlouchala starší a moudřejší …